Když se na počátku jara na Islandu probrala sopka téměř za humny hlavního města, počáteční obavy rychle vystřídalo nadšení. Erupce probíhala celkem poklidně a beze škod a z potenciální hrozby se tak stala spíš vítaná atrakce a Youtube začaly plnit dosud nevídané úchvatné záběry, nad kterými se tajil dech. Leželi jsme u živých streamů a vlastně tak nějak poprvé sledovali zrození nového vulkánu od samého počátku a jeho proměňování v průběhu času. Bohužel stále pokračující pandemie covidu cestování příliš nepřála, nicméně s letním uvolňováním restrikcí a s možností očkování se postupně z “To by bylo krásné vidět na vlastní oči” stalo “A co kdybychom to viděli na vlastní oči.” Začali jsme plánovat cestu. Jako nejzašší termín se jevil začátek srpna, nicméně brzy jsme zjistili, že v našem termínu jsou již téměř všechna auta k půjčení rozebraná a co není rozebráno, tak stojí opravdu ohromný ranec. Srpen je na Islandu údajně nejdražší měsíc. Nezbylo nám tedy, než cestu o měsíc odložit neboť astronomické sumy v září spadly na třetinu a navíc to skýtalo i jistou naději, že v tomto termínu bychom již kvůli přítomnosti noci mohli spatřit i polární záři.
Že bychom dali dvě mouchy jednou ranou? Nikoliv. Ta jedna nám akorát dva dny před odletem chcípla… U sopky prostě někdo po půlroce rozličné aktivity zmáčknul tlačítko OFF a my se mohli jen modlit, aby to bylo jen PAUSE.
3. 9. jsme pozdě večer vlezli v Praze do letadla a zamířili na ten studený ráj uprostřed severního Atlantiku. Již po cestě došlo k zabití drobné mušky č. 2, neboť zhruba od úrovně Velké Británie až do zaboření se do deky při přiblížení do cílové destinace jsme mohli na severu pozorovat polární záři, kterou se Honza s Lukášem pokoušeli nějak zachytit přes dvojité sklo letadla alespoň z ruky a bez stativu. Nebylo to jednoduché, a tak jsem se o to se svou starší technikou ani nepokoušela a jen se kochala.
Půl hodiny po půlnoci místního času jsem přistáli na letišti v Keflavíku, kde nás přivítalo čerstvé islandské ovzduší po přeháňce. Zapátrali jsme na východní obzor, zda-li tam neuvidíme červenou záři a jelikož sopka pokojně spala, odebrali jsme se na nedaleký hotel dělat totéž.
Ráno jsme si vyzvedli v půjčovně auto a zamířili do našeho cílového ubytování. Island je zemí nejen ohně a ledu, ale díky obkopujícímu oceánu také deště. Obzvlášť ta jihozápadní část, kde jsme se chystali přebývat. A kdo na Islandu nezmokl, jako by tam ani nebyl. Projeli jsme kousek od sopky s vydatnou přeháňkou v zádech a podivovali se, kolik lidí tam v tomhle nečase leze, přestože se tam nic neděje, a pokračovali jsme dál až k jakési obci Borg nacházející se východně od Reykjavíku cca 40 min cesty od Gejzíru. Tam nás přivítal česky mluvící recepční a po ubytování se v útulné chatce jsme po večeři vyrazili na průzkum terénu. Počasí jako by se nám snažilo vynahradit doma již měsíc trvající sucho a snažilo se nám neustále ukazovat, jak vypadá pořádný déšť. Přeháňky se střídaly jako na běžícím páse. Dost nás překvapilo, že Island nemá příliš dobré pokrytí kvalitními meteoradary – asi k tomu přistupují tak, že netřeba přesně vědět, jestli bude za chvíli pršet, protože jestli teď neprší, tak brzy začne a pokud zrovna prší tak stejně za chvíli přestane. Gejzír a nedaleký vodopád Gulfoss tedy odbydeme několika dokumentačními cvaky v padesáti odstínech šedi a jedeme zpět. Po cestě jsme zahlédli na obzoru rudou záři, nicméně ta nepatřila probudivší se sopce, ale nedalekým skleníkům. Pánové v kempu ještě večer zalezli do jacuzzi s horkou vodou, kterou jsme měli kousek od chatky a což je jedna z nejbáječnějších věcí na Islandu a jde se spát. Lukáš ještě v díře mezi mraky zkoušel, jestli tam nahoře náhodou není polární záře. Něco tam je, ale deka je neúprosná…
Strandarkirkja 
Laugarvatn 
Laugarvatn 
Laugarvatn 
Laugarvatn
Gullfoss 
Geysir Strokkur 
Druhý den se rozhodujeme, co podnikneme. Den začal tím, čím včera skončil a předpověď je nepříznivá. Snad jen nepatrná naděje na lepší počasí se nachází na západě ostrova, tak tedy jedeme tam. Cílem našeho dnešního výletu je cca 250 km vzdálený známý kopec Kirkjufell alias „Kikiriký“. Je to působivý již neaktivní sopečný kužel na severním pobřeží poloostrova Snafellsnes, jehož fotky s blízkým vodopádem, polární září, západem Slunce či různě barevnou oblohou plní internet. Na nás tam ovšem opět čekalo jen padesát odstínů šedi s drobným deštěm a mrakem až na zem. A tak jsme byli nakonec rádi, že nám vršek kopce alespoň na chvíli vykoukl z mlhy a mohli jsme ho vůbec spatřit. Nicméně cestou tam jsme se při chvilkovém zlepšení počasí vyřádili u jakéhosi neznámého vodopádu, takže s úplně prázdnou kartou jsme se večer nevrátili. Z večerního zahřívání se v jacuzzi nás vyhnal náznak něčeho zeleného v díře mezi mraky, nicméně poté, co jsme se v panice zprovoznili do akce a vyběhli za kemp, opona se opět zatáhla a poslala nás do hajan.
Vodopád u Selvallavatnu 
Kirkjufell 
Třetí den jsme si řekli, že černobílé fotografie z Islandu bylo již dost a bylo by na čase konečně Lukášovi, který zde byl poprvé, ukázat, jak Island dokáže být i krásný a barevný. Generátor náhodných předpovědí se tvářil již o něco vlídněji zejména pro východní oblasti, a tak jsme vyrazili tam. Minuli jsme známémý vodopád Seljalandsfoss pod ještě známější sopkou s nevyslovitelným jménem Eyjafjallajökull, které raději říkáme pracovně “Ejákula” a pokračovali kolem dalšího vodopádu Skogafossu dál až do městečka Vík, odkud jsme se měli v plánu postupně vracet. Počasí se vskutku vylepšilo a my poprvé po příjezdu spatřili slunce na delší dobu než jen 5 minut mezi mraky. A ačkoliv se ve Víku paradoxně dělají nejlepší fotky, když je hnusně, my si užívali konečně slunečné počasí a syté barvy nasvícené krajiny. Začali jsme u kostelíčka a poté se odebrali na pláže s výhledem na místní skalní jehly. Pomalu jsme se začínali vracet a naštěvovat vytipovaná místa, která jsme předtím jen míjeli. Zajeli jsme na vysoký útes s majákem u kamenného oblouku Dyrhólaey. Odtud byl nádherný výhled na dlouhé černé pláže. Poté jsme se zastavili u nedalekého ledovcového splazu z Katly. Na informační tabuli jsme se dočetli, jak moc ho v posledních letech ubylo. Bohužel klimatická změna si vybírá svou daň i na Islandu. Následoval vodopád Skogafoss, kde nám akorát poslední sluneční paprsky zmizely za skálu, a poté další oblíbenec Seljalandsfoss, kde jsme ty poslední paprsky naopak ještě stihli. Dnes rozhodně s prázdnou kartou nepřijdeme. Nicméně přišel čas večeře a do místa našeho ubytování to byl řádný kus cesty. Vrátili jsme se tedy kousek na východ do jakési osady, kde jsme měli dle Tripadvisoru vytipovanou jakousi dobrou restauraci a skutečně to stálo za to.
Vík 
Reynisdrangar 
Reynisdrangar 
Hálsanefshellir 
Dyrhólaey 
Sólheimajökull 
Skógafoss 
Seljalandsfoss 
Po večeři byla již venku tma jako v pytli a tma jako v pytli na Islandu znamená šanci na polární záři. To by ovšem nesměly svou vládu na obloze opět převzít mraky, a tak jsme se po chvilkovém marném patrání po díře rozhodli vyrazit skrz vydatnou přeháňku k našemu dočasnému domovu. Znovu jsme míjeli vodopád Seljalandsfoss, který byl nasvícen reflektory, a tak jsme se rozhodli udělat ještě malou zastávku. Na parkovišti jsme ještě jen tak zkusmo namířili fotoaparátem na oblohu, neboť drobné trhliny v dece dávaly tušit, že se tam nahoře něco děje a pak už jen následovalo nadávání a posílání mraků do všech slušných i neslušných končin. No je to tam a asi i dost. Holt smůla. Prošli jsme se k vodopádu, ale ten nás najednou zajímal již méně, neboť jsme stále skenovali oblohu a snažili se ukořistit pokud možno co největší díru s trochou zeleně, která tam na nás vyplazovala jazyk jakože tůdle. Poodešli jsme tedy kousek dál na cestu za parkoviště, neboť nás zdejší osvětlení začínalo již rušit.
A nejdnou se díra v oblačnosti tak nějak nenápadně zvětšila, na obloze se zazelenal pás polární záře, někdo tam nahoře škrtnul sirkou a rozjel se tanec. Celá obloha se najednou rozsvítila do zeleno růžové až to ozářilo i krajinu. Po obloze létaly drapérie jako záclony rozfoukané větrem a my se přidali na taneční parket tancem indiánů po ulovení bizona doprovázeného radostnými výřiky i bědováním, jak to máme vůbec vyfotit. Po chvíli to vše zase zesláblo a my čekali na další zážeh. Prozatím jsme se dočkali jen správce objektu, který na bezpečnostní kameře zaznamenal jakési tři pošuky, a tak raději nasedl do auta a vydal se zjistit, co se tam děje. Po našem objasnění jen pokýval hlavou a odjel. Na obloze zůstávala již jen rozpitá zeleň s občasnými probliky bílých paprsků, do které ale začaly najíždět mraky, aby nám připomněly, že zpátky to máme ještě pěkný kus cesty. Do postele jsem se dostali až ve 3 ráno, ale vůbec nám to nevadilo. To co jsme viděli, překonalo i naši expedici za polární září do Tromso.
Další den jsme po velkém výletu z postele příliš nespěchali, a tak jsme prošvihli pár vzácných hodin, kdy tam k nám na chvíli zavítalo i u nás dosud neviděné slunko. Když jsme se kolem poledního vypravili na Gejzír a Gulfoss pokus č. 2, již nás od JZ stíhaly mraky s vodním přídělem směřující přímo do míst, kam jsme se chystali a hádejte, kdo tam byl první…
Odpoledne jsme tedy rezignovali na honění se za lepším světlem a vyrazili do nedaleké rezervace Thingvellir alias parlament, kterou probíhá skalní puklina mezi eurasijskou a severoamerickou deskou a je to jakési národní místo islanďanů, jelikož tam byl kdysi ustanoven jejich stát.
Poté jsme se kolem přilehlého velikého jezera a přes kopec, kde jsme udělali krátký fotostop na geotermální elektrárnu, vrátili zpět. Při večeři jsme ještě zkoukli data ohledně ukazatelů polární záře. Aktuálně bylo zrovna Kp4, což by mohlo znamenat podobné divadlo přímo nad hlavou jako minulou noc, nicméně jedna deka pevně vládla všem a tentokrát jsme jí to ani moc nevyčítali.
Geysir v pozadí 
Strokkur 
Strokkur 
Gullfoss 
Þingvellir 
Öxarárfoss 
Þingvellir 
Þingvallabær 
Þingvallakirkja 
Další den nás totiž čekal poslední velký výlet. Počasí na další dny se nejevilo příliš příznivě a my toužili ještě alespoň jednou zažít polární záři. Sopka se dosud neprobrala a vypadalo to, že se již ani neprobere a že je již po všem. Její návštěvu, která bylo den po dni odsouvána, jsme se proto rozhodli odložit až před odletem cestou na letiště, neboť to bylo při cestě. A kam tedy ten poslední pěkný den vyrazíme? Určitě jsme chtěli Lukášovi ukázat Landmannalaugar, neboť to je také jedna z nejhezčích lokalit na Islandu – nejen samotné duhové hory, ale i blízké zatopené krátery. Nicméně tam to chce opravdu slunečné počasí a odpoledne měla oblačnost od JZ opět přibývat. A pokud chceme ještě zkusit i polární záři, budeme muset víc na východ. A tak jsme zvolili jako adekvátní náhradu ledovcovou lagunu Jökulsárlón s přilehlou pláží zvanou jako Diamond beach, na které se nachází úlomky ledových ker, což je vyhledávaná fotografická atrakce. No a po setmění se uvidí.
Vyrazili jsme. Počasí bylo poměrně hezké, a tak jsme na chvíli zastavili u malého kráteru Kerið s jezírkem na dně, který jsme celý týden míjeli, ale nikdy nebyla vhodná chvíle se tam zastavit. A pak jsme pokračovali již známou cestou na východ za Seljalandsfoss, který jsme tentokrát nechali bez povšimnutí, zato jsme si více všímali ledovce na vrcholku „Ejákuly“, který se před námi minule ještě stydlivě schovával, ale nyní jsme si ho mohli prohlédnout v celé kráse. Opravdu nádherná sopka. Další zastávka patřila vodopádu Skogafoss, který nám konečně vyšel i s duhou, což zapříčinilo, že jsme se tam poměrně zdrželi. Poté jsme pokračovali přes Vík podél Katly, která se nám též odhalila v plné kráse a pak dál na východ přes mohutné občasné řečiště a obrovské lávové pole porostlé mechem, které kdysi v 18. století vytvořila jedna z nejničivějších sopečných erupcí – puklina Laki. Byla to opravdová divočina. A za chvíli nás na východě svými splazy vítal největší islandský ledovec Vatnajökull. Udělali jsme si pár fotek, ale na dlouhé zdržování se nebyl čas, odpoledne pokročilo a nás ještě čekal kousek cesty až k ledovcové laguně. Tam jsme dojeli za 5 min 12. Slunce se již chýlilo k západu, takže udělat dalších pár fotek a honem na černou pláž, kde se s námi Slunce pro tento den rozloučilo. Vrátili jsme se ještě na chvíli k laguně ve které se zrcadlily nasvícené cirry, které nám ovšem příliš radosti neudělaly. Večer se blíží a mraky taky. Představa polární záře s ledovcovou lagunou byla velice lákavá, nicméně nás čekala dlouhá cesta zpět – byli jsme ještě jednou tak daleko, než minule u Víku. Rozhodli jsem se tedy popojet kousek zpět na západ, co počasí dovolí. Do toho se ozývaly i prázdné žaludky, neboť oběd jsme dnes nestihli a zásoby, co jsme měli s sebou, pomalu docházely. Žádná restaurace se poblíž nenacházela, a tak jsem vzali útokem jakousi benzínku uprostřed ničeho, kde jsme narazili na hotdogy a slovensky mluvící obsluhu.
Kerid Crater 
Skógafoss 
ledovcový splaz Vatnajökullu 
Jökulsárlón 
Diamond Beach 
Jökulsárlón
Po “večeři” se již začalo smrákat, a tak jsme popojeli kousek dál před „Vatnu“, kde jsme předtím stavěli na krátký fotostop. Na parkovišti se nacházelo pár vozidel, u kterých bylo patrno, že jejich uživatelé na tomto místě zůstanou přes noc. Již za značného šera jsme poodešli kousek dál a zamířili foťáky na sever. Kp indexy nebyly nic moc, což značilo, že dnes nejspíš polární záři přímo nad hlavou mít nebudeme, nicméně blíže horizontu se bude lépe fotit. Pokud tedy ovšem bude. A nezklamala nás. Po nějaké době čekání se obloha opět zažehla jako škrtnutím sirkou a nazelenalé záclony se daly opět do tance, přestože to dnes byl spíš jen klidnější waltz než divoké tango, jakého jsme byli svědky minule. Díky tomu, že polární záře zůstávala více na severu, mohli jsme na fotkách objevit i červenou složku, která se nachází výše nad tou zelenou. Vedle nás postával mladý španělský pár, který zde trávil líbánky a neskrývali nadšení. Polární záři pozorovali poprvé. My tentokrát již tolik netancovali, zato jsme vydatně klepali kosu – od nedalekých ledovců stékal na planinu studený vzduch a byly zde pouhé 4 stupně. Navzdory mrznutí to stálo za to a člověk by chtěl polární záři zažívat znovu a znovu… Do postele jsme se dostali opět až po třetí hodině ranní.
Další den jsme si přispali. Nebylo kam spěchat. Co jsme chtěli vidět, jsme již viděli a co neviděli, to už zbude holt na příště. Počasí bylo tradičně nevábné, a tak jsme dopoledne věnovali zpracovávání fotek, a aby se neřeklo, odpoledne jsme vyrazili na malou procházku do nedaleké geotermální oblasti, ze které se nakonec vyklubal celkem slušný výšlap. Aneb co na Islandu dělat, když je opravdu hodně nevlídno? Zalézt do potoka s horkou vodou :-).
horký potok Reykjadalur 
A najednou to bylo tady. Po týdnu plném úžasných zážitků nadešel čas se rozloučit a vyrazit na cestu. Místo našeho ubytování jsme museli opustit již dopoledne a jelikož do našeho nočního odletu zbývalo pořád ještě dost času, přišla ta pravá chvíle konečně navštívit tu „zdechlinu“, kvůli které jsme vlastně na Island přijeli. Z hlavní atrakce týdne se tak nakonec stala jen taková tečka na závěr. No co se dá dělat, snad jsme si to vynahradili jinak. Na programu dne se tak ocitla krátká zastávka u syčícího a příšerně páchnoucího kopce nedaleko parkoviště u sopky, povzdechnutí si u čerstvého lávového pole a poté předodletové naložení se do Modré laguny. Ta se strategicky nachází blízko letiště, aby turisté nelezli do letadel jako čuňata :-P. Po splnění prvního bodu, tedy kopce u sedmero pukavců, jsme se přesunuli ke „zdechlině“.
Seltún Geothermal Area 
Po cestě jsme si všimli podivně nažloutlého mraku… ze ztichlého kráteru se ještě asi nějakou dobu bude trochu kouřit. Zastavili jsme na rozlehlém parkovišti jedné ze tří tras a začali pomalu stoupat do kopce. Přelezli jsme hřeben a před námi se rozprostřelo mohutné černé lávové pole, nad nímž se v dáli na kopci tyčil kráter, ze kterého stoupala pára a v okolí poletovalo několik vrtulníků. Pravý bok kráteru byl vydatně zažloutlý usazeninami síry a působilo to, jako by na něj svítilo slunce. Rozhodli jsme se vylézt ještě kousek dál až na kopec naproti kráteru, kde byla umístěna i jedna z webkamer, kterou jsme posledních půl roku z domova pravidelně sledovali. Celá ta scenérie měla zvláštní atmosféru. Jaké to tu asi muselo být ještě nedávno, kdy z toho kopce prýštila láva a stékala do údolí? Bývala by to byla fakt pecka vidět něco takového naživo. Kdy se člověku povede dostat se blízko k relativně bezpečnému vulkánu, který je navíc takhle poměrně dobře dostupný kousek za městem? Škoda, že nám to nevyšlo. Alespoň ještě jeden poslední malý pšouk, prosím…
Po skoro hodině vylezeme konečně nahoru. Kráter působil mohutněji než na snímcích. Lukáš by rád nad něj zaletěl dronem, ale celkem foukalo a pořád to na dron bylo i dost daleko. Najednou jsem v dáli za kráterem uviděla prolétnout cosi oranžového a pak zase. Chvilku trvalo, než jsme uvěřila, že mě nešálí zrak. VŽDYŤ JE TO LÁVA!
A pak nastala panika. Skutečně to tam někde vzadu stříká, že by nová „fisurka“? To se muselo probudit teď, celý týden ani ještě ráno nikde nic nebylo. Proto ty vrtulníky. Nicméně jsme špatně. Potřebujeme na jinou trasu, abychom se dostali na druhou stranu blíž k tomu. Začal divoký běh dolů zpět k autu. To co jsme lezli hodinu, jsme seběhli během 15 minut, což nedaly Honzovy boty a začaly “žrát” kamení.
Přejeli jsme na jiné parkoviště a ač již trochu unavení předchozím výšlapem a rychlým sestupem, hnali jsme to nahoru, co se dalo i kdybychom měli padnout. Modrá laguna byla rázem i přes zaplacenou tučnou zálohu zapomenuta. Před námi se zjevilo pohupující se černo-oranžové čerstvé lávové pole, ze kterého na několika místech vystřikovaly gejzírky lávy. Další lávopád prýštil z úbočí kráteru. Třásli se nám ruce i nohy a stále jsme nemohli uvěřit, že nám to nakonec přeci jen vyšlo. Jak jsme mohli mít takové štěstí? Zaujmuli jsme místa na přilehlé stráni, kde už byla spousta lidí a fotili jsme jako zběsilí. Bohužel jsme v panice nevybalili všechny stativy, které byly již pečlivě sbaleny na dně kufrů, a tak sme se museli střídat o jeden. Lukáš vypustil drona na průzkum, jak se vlastně nad lávou létá a za chvíli ho po řadě varovných hlášení raději stáhnul zpět. Nicméně později si nějakou optimální vzdálenost našel. Na fotkách zezhora zjistil, že lává vytéká nejen z boku kráteru směrem k nám, ale i z druhé strany ze stěny dovnitř, což se ukázalo i později po setmění, kdy se celý kužel nasvítil jako miska, uvnitř které se nachází svíčka. Stoupající pára z kráteru generovala nádherný pyrokumulus, který se rozzářil předzápadovými paprsky a poté i samotnou lávou. Jak se stmívalo, lávové pole se nasvěcovalo a ukazovalo, kde všude se čerstvá láva nachází. Ta natahovala své jazyky směrem k nám a vydala se podél našeho svahu dál vstříc údolí. Teplo sálalo k nám na svah a lávová fontánka vydávala příjemné uklidňující zvuky. Člověk by u toho velikého táboráku nejraději strávil celou noc, nicméně my se museli postupně zvednout a jít. Náš čas vypršel a bylo potřeba vyrazit na letiště, vrátit auto a připravit se k odletu. Strašně se nám nechtělo a stále jsme se ohlíželi, až jsme ztratili stezku a museli vzít kus kopce dolů za tmy naslepo, což bylo trochu nebezpečné, nicméně se povedlo cestu znovu najít. K sopce proudily provazy světýlek a od Reykjavíku proudily řady aut. Po týdnu neaktivity znovu rozzářený kopec vytáhl lidi ven. My se však museli vydat opačným směrem.
Na letišti jsme vrátili auto, odložili Honzovy rozbité boty u přeplněné popelnice, kde bylo podobných kousků umístěno již více. Poslední pohled k rudé záři na východním obzoru při nástupu do letadla a příští rudá záře již bude leda tak doma nad Kladnem. Sopku z výšky si při po vzletu užila druhá strana, protože jsme si předtím, než se to celé takto zvrtlo, vydyndali sezení vlevo kvůli možnosti vidět potenciální polární záři. Ta se při cestě zpět již kupodivu nekonala, nicméně to nevadilo. Užili jsme si dost.
Islandská sopka Fagradalsfjall soptila od 20. 3. 2021 téměř půl roku. Od okamžiku, kdy se v nenápadném údolí kousek od Reykjavíku otevřela země a vznikl útvar podobný plivající krtině, prošla mnoha proměnami. Krtina značně narostla, otevřely se další blízké trhliny-fisurky, které nasoptily malý kopeček a zase se odmlčely, až zůstala jen jedna hlavní. Jednu chvíli se chovala jako gejzír – po několika minutách klidu s hřmotem vystříkla do několika set metrů lávový proud a zase si dala pauzu. Časem opět změnila své chování a láva z kráteru, který též průběžně měnil svou podobu, už jen mohutně vytékala… Po celou dobu se tam vydávaly tisíce a tisíce lidí a nikomu se zde nic nestalo, ani nedošlo k žádným škodám (vyjma značného počtu roztavených dronů :-)). Určitě byly mnohem hezčí a působivější fáze, než jsme měli tu čest zažít, nicméně pro nás to byl v tu chvíli zázrak, ve který jsme již nedoufali. Sopka po našem odjezdu soptila ještě pár dní a pak utichla již nadobro.
Ovšem o 14 dní později došlo k sopečné erupci vulkánu Cumbre Vieja na kanárském ostrově La Palma, který jsme měli s Honzou tu čest navštívit o tři roky dříve. Bohužel na rozdíl od poklidné a neškodné sopky na Islandu, projevila její španělská kolegyně již od začátku svůj jižanský temperament a navíc se zde země naneštěstí otevřela nad hustě zalidněnou oblastí. A tak sledujeme fascinující záběry s poněkud smíšenými pocity, neboť zde spousta lidí přišla o své domovy a živobytí.
Nicméně je to jako s bouřkami. Sopky i bouřky tu byly před námi, jsou a nejspíš budou i po nás. Můžeme je milovat pro jejich krásu, nespoutanost i životadárnost nebo je nenávidět pro jejich nelítostnost a destruktivitu. Ony si vždy pojedou svou podle přírodních zákonů bez ohledu na na naši vůli. Nemůžeme je uprosit, uplatit, můžeme se maximálně snažit je pochopit a respektovat, neboť ačkoliv si svět podmaňujeme a přizpůsobujeme svým potřebám, příroda má nad námi (možná naštěstí) stále navrch.
