Již po několik let vyrážíme na konci ledna na týdenní lyžování do Pece pod Sněžkou a každý rok doufáme, že kromě lyží provětráme i foťáky, na nichž už touto dobou obvykle spočívá celkem slušná vrstva prachu. Cílíme nejen na zasněžené stromy a krásy zimní krajiny, ale vzhledem k přítomnosti sněžných děl doufáme i v nadílku halových jevů na diamantovém prachu.
Zatímco v loňském roce ležela po kopcích slušná zásoba sněhu, že se sněhová děla celý týden ani nehla, letos nastal naprostý opak. V Peci ležely jen jakési nesouvislé zbytky z předchozích pokusů o sněžení, které jen horko těžko odolaly oblevám a po chudém sněžení se očekávala opět obnova inverzní situace, tedy na horách gril a dole zima. Pár dní před odjezdem jsme váhali, jestli tam má cenu vůbec jezdit. Nakonec jsme se rozhodli, že to zkusíme a dobře jsme udělali.
Sice v nás hnědozelené stráně těsně před Pecí nevzbuzovaly příliš důvěru, nicméně sjezdovky byly celkem kvalitně pokryty technickým sněhem, který byl nakonec na lyžování úplně v pohodě, a když to teploty dovolily, děla jela téměř nepřetržitě. A teploty dovolovaly docela dost, neboť Pec pod Sněžkou se nachází dole v údolí a hladina inverze spočívala až nad ní nahoře na kopcích.
Naše chvíle přišla ve středu, kdy jsme nejprve pozorovali pár podezřelých fragmentů, které rozhodly o tom, že dnes ráno určitě na manžestru nebudeme. Místo lyží jsme popadli fotovýbavu a vyrazili hledat vhodné místo na louce nad hotelem Horizont, kam se již přes kopec draly první sluneční paprsky. Již cestou jsme si všimli jemného bílého křížku naproti Slunci. A hele, to bude Tricker.
Nicméně na druhé straně to také nezahálelo a postupně se kromě malého hala rozsvítily další jevy jako parhelia, supralaterální oblouk možná i s velkým 46°halem, horní dotykový oblouk, Parry sunvex i suncave a chvílemi byl vidět i Moilanen. Jedniné co jsem postrádala, byl cirkumzenitální oblouk, který dokáže být na diamantech úchvatně zářivý.
Chvíli jsme se motali na louce nad bobovou dráhou, vymýšleli jsme kompozice a čekali, jestli se na celém komplexu nerozsvítí ještě i něco jiného. Nicméně až na chvilkový fragment možná helického oblouku se tak nestalo. Mrak diamantů zeslábl a nad Pec se začala od severu natahovat cirrovitá oblačnost od severu před blížící se studenou frontou, která měla rozrušit inverzi a promíchat chladný vzduch v údolí s teplejším na kopcích. Prozatím ale teploty zde zůstávaly pod nulou, a tak jsme si ještě dali malou procházku, abychom si užili alespoň ojíněné stromy, které dodávaly krajině alespoň trochu zimní ráz.
Odpoledne jsme již zamířili na sjezdovku a jen co jsme vyjeli na kopec, překvapil nás na severu fragment duhy, který postupně dorostl v celý oblouk. Nejspíš se jednalo o duhu oblačnou (cloud bow), která vzniká na hodně drobných kapičkách a je to takový přechod mezi duhou mlžnou a klasickou. Duha se tam držela značnou část odpoledne.
Duha nad Pecí ze sjezdovky Javor 
Další den jsme zamířili na Sněžku. Hned na úvod jsme si vyfotili tradiční gloriolu a pak kromě fotek inverze pod námi jsme zkusili při západu Slunce i zelený záblesk. Tentokrát byl jen hodně slabý, a tak možná byla zajímavější deformace slunečního kotouče při průchodu inverzní vrstvou.
Když už jsme mysleli, že máme vybráno, předposlední den našeho pobytu to začalo hned po ránu vypadat na přídavek. Do terénu jsem vyběhla s předstihem a zaznamenala opět podobný komplex jako předevčírem, jen možná malinko výraznější. Přibyl helický oblouk, ale opět chyběl CZO. Za chvíli za mnou přišli i Honza s Lukášem s nápadem, že bychom to mohli zkusit z hotelu Horizont. Stihli jsme to na poslední chvíli. Za nedlouho byly diamanty pryč.
Večer jsme odjeli zakončit tento úspěšný týden večeří do Trutnova a po návratu mě vytáhly ven sloupy na lampách. Ráno před odjezdem jsem natěšeně zkoukla mrak nad Pecí a doufala v hatrick, bohužel tentokrát bylo již skutečně vybráno, a tak nezbývá, než se těšit na příště.
